Třetí planeta smrti

Тема

Harry Harrison

Shanin s několika desítkami bojovníků se prodral davem a díval se nedůvěřivě na mrtvého muže. „Tvá žena ho zabila jeho vlastním nožem?“

„Ano — a byla to jeho vina. Strkal do ní, začal ji obtěžovat a pak ji napadl. Byla to pouhá sebeobrana. Zeptej se kohokoliv tady.“ Z davu se ozvalo souhlasné mručení.

Náčelník vypadal spíš udiveně než rozzlobeně. Odvrátil pohled z mrtvoly na Metu, pak se k ní přiblížil, vzal ji za bradu, otáčel jí hlavou a přitom si ji zkoumavě prohlížel. Jason viděl, jak jí zbělely klouby, ale ovládala se.

„Z jakého je kmene?“ zeptal se Shanin. „Je z daleka, z hor, daleko na sever. Ten kmen se jmenuje… Pyrrané. Velice zdatní bojovníci.“…

© HARRY HARRISON 1968

Přeložil © Jiří Sirotek, 1991

Ilustroval © Karel Soukup, 1991

ISBN 80-85384-06-X

Kingsleymu a Jane -

s vděčností

1

Poručík Talenc ze strážní hlídky sklonil elektronický dalekohled a pootočením regulační objímky zvýšil jas, aby vyrovnal úbytek světla. Žhnoucí bílé slunce vklouzlo za hustou vrstvu mračen a večer se blížil, avšak dalekohledový zesilovač obrazu přinášel drsně kontrastní černobílý pohled na zvlněnou planinu. Talenc tiše zaklel a prudce zalomcoval těžkým přístrojem. Tráva, hladina větrem čechrané, ojíněné trávy. Nic víc.

„Lituji, pane, ale neviděl jsem to,“ přiznal hlídkující váhavě. „Tady je to vždycky takové.“

„Já to však viděl — a to musí stačit. Něco se pohnulo, a já zjistím, co to je.“ Sklopil dalekohled a krátce pohlédl na hodinky. „Půldruhé hodiny do setmění, spousta času. Řekněte důstojníkovi, který má službu, kam jsem šel.“

Strážný otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel. Talencovi se nevyplácelo dávat rady. Když se brána s dráty, jimiž procházel proud, otevřela, Talenc prudce stočil svou laserovou pušku vzhůru, utáhl si na opasku pouzdro s granáty a rázně vykročil — člověk jistý si svou silou, svého času přeborník v souboji beze zbraní a veterán bezpočtu šarvátek. A přesvědčený o tom, že na této prázdné, rozlehlé rovině neexistuje nic, s čím by se nedokázal vypořádat.

Před chvílí zahlédl nějaký pohyb, o tom nepochyboval, pohyb trvající jen okamžik, který upoutal jeho pozornost. Mohlo to být zvíře, mohlo to být cokoliv. To, že se rozhodl pátrat, podnítila stejným dílem nuda z běžné strážní služby a zvědavost. Nebo povinnost. Rázným krokem se prodíral praskavě šustící trávou a otočil se pouze jednou, aby se ohlédl na drátěný obvod tábora. Hrstka nízkých budov a stanů, nad nimiž čněla kostra vrtné věže — a to vše stínila velká kosmická loď jako útes. Talenc nebyl citlivý člověk, avšak i on si uvědomil, jak je tento osamělý tábor, zasazený do prázdnoty roviny sahající až k obzoru, nepatrný. Jestli tam před ním něco skutečně je, zabije to.

Asi sto metrů od plotu byla terénní vlna s malou prohlubní, půdní nerovnost, do níž z tábora nebylo vidět. Talenc se doplahočil na vrcholek vyvýšeniny a s úžasem se zahleděl na skupinu jezdců, kteří byli za ním ukryti.

Okamžitě uskočil, ale ne dost rychle. Nejbližší jezdec mu probodl dlouhým kopím stehno, pootočil ozubeným ostřím v ráně a táhl ho přes okraj břehu. Talenc při pádu vytáhl pistoli, ale jiné kopí mu ji vyrazilo z ruky, když mu propíchlo dlaň a přišpendlilo ji k zemi. To vše se odehrálo velice rychle, během jedné dvou sekund, a když se pokoušel dosáhnout na svoje rádio, zaplavila ho náhlá vlna bolesti — zápěstí té ruky mu provrtalo třetí kopí.

Poručík Talenc ze strážní hlídky, ležící s rukama a nohama roztaženýma na zemi, zraněný a omráčený otřesem, otevřel ústa, aby hlasitě vykřikl, ale ani to mu nebylo dopřáno. Nejbližší jezdec se nedbale sklonil a vrazil mu krátkou šavli mezi zuby, hluboko do patra, a umlčel jeho hlas navždy. Jedna jeho noha sebou křečovitě trhla, jak umíral, a chomáč trávy zašustil, ale to byl také jediný zvuk, který doprovázel jeho skon. Jezdci na něho beze slova pohlédli, pak se s naprostým nedostatkem zájmu odvrátili. Jejich ústa se sice znepokojeně zachvěla, ale zůstala stejně tichá jako poručíkovo tělo.

„O co vlastně jde?“ zeptal se důstojník strážní hlídky a připínal si opasek se zbraněmi.

„Jde o poručíka Talence, pane. Šel do terénu. Řekl, že něco zahlédl, a pak překročil vyvýšeninu. Od té doby jsem ho neviděl — to už je možná deset patnáct minut — a rádiem se ho nemůžu dovolat.“

„Není mi jasné, jak by se tam mohl dostat do nějakého maléru,“ usoudil důstojník, když vyhlížel na tmavnoucí planinu. „Přesto — raději ho sem přivedeme. Seržante!“ Oslovený přistoupil blíž a zasalutoval. „Vypravte se do terénu s družstvem a najděte poručíka Talence!“

Byli to profesionálové, podepsali smlouvu se společností John Co. na třicet let, a nyní od obsazované nové planety očekávali jen problémy. Rozvinuli rojnici a opatrně postupovali planinou vpřed.

„Stalo se něco?“ zeptal se metalurg, když vystoupil z kabiny vrtné věže se vzorkem horniny na podnose.

„Nevím…“ začal důstojník, a právě v tom okamžiku ze skryté prolákliny a po obou stranách vyvýšeniny vyrazili jezdci.

Bylo to otřesné. Strážní, vycvičení, smrtelně nebezpeční a dobře ozbrojení, byli přemoženi a zničeni. Několik výstřelů padlo, ale jezdci na dlouhokrkých zvířatech se prudce skláněli a schovávali za tlusté krky svých zvířat. Ozval se drnkavý akord náhle uvolněných tětiv luků, a kopí se zabodla a zabíjela. Jezdci přejeli přes těla strážných a jeli dál — za nimi zůstalo devět zkroucených mrtvol.

„Tamhle přijíždějí!“ zvolal metalurg, upustil podnos a prchal opačným směrem. Začala výt poplašná siréna a strážní se rojili ze stanů.

Útočníci udeřili na tábor jako náhlý záchvěv zemětřesení. Na přípravu na něj však nebyl čas, a muži poblíž plotu zemřeli, dřív než mohli zvednout zbraně. Zvířata útočníků se svými pařáty na nohou, velkých jako sloupy, zarývala do země a řítila se vpřed v jednom okamžiku vzdálená hrozba, v příštím zdrcující přítomnost. První zvíře narazilo na plot, svou vahou plot strhlo, a i když elektřinou nabité dráty jasně zazářily a zvíře zabily, jeho dlouhý, tlustý krk dopadl se zaduněním k zemi rovnou před strážního důstojníka. Ten na něj vytřeštil oči, ale jen na okamžik, než mu jezdec vpálil do oka šíp — pak zemřel.

Vražda, hvízdající smrt. Útočníci udeřili jednou a zmizeli přiřítili se těsně k plotu, přeskakovali tělo mrtvého zvířete a z jejich krátkých laminátových luků proudily svazky šípů. Přestože bylo pološero, hřbety hřmotících, ztěžka oddychujících zvířat jim poskytovaly výborný výhled na cíle. Muži umírali nebo s utrpěným zraněním klesali k zemi. Jeden šíp se dokonce zaryl do zejícího otvoru sirény, která pak zarachotila a se zasténáním zmlkla.

Udeřili rychle a stejně tak zmizeli z dohledu v rokli za návrším utopené ve stínu, a v ohromujícím tichu, které následovalo, zaznívalo sténání raněných neuvěřitelně hlasitě.

Nyní již obloha téměř zcela ztmavla a temnota zmatek jen zvýšila. Když se náhle rozsvítily výbojky, z tábora se stalo tratoliště krve po vraždění obklopené nocí. Pořádek se podařilo obnovit pouze zčásti, když Bardovy, vedoucí expedice, začal řvát do megafonu rozkazy. Když zdravotníci oddělili umírající od mrtvých, byly spěšně vytaženy a rozmístěny minomety. Jeden z hlídkujících varovně vykřikl, rozzářil se velký reflektor — a odkryl pohled na temnou masu jezdců, kteří se opět shromažďovali na hřbetu vyvýšeniny.

Помогите Вашим друзьям узнать о библиотеке